Vážený pane místopředsedo, vážený pane ochránce práv, milé kolegyně, vážení kolegové.

Protože se ta problematika, o které se pan doktor Křeček v některých článcích vyjadřoval, týká i města a obcí a velmi jsem ji sledoval, tak považuji za svou povinnost se k tomu vyjádřit, protože se nás to také jako měst týká. Asi to pravděpodobně potom schytám také.

Nejprve mi dovolte citaci z jednoho z těch článků, které jsem si přečetl vždycky, když vyšly v Právu, a už tehdy jsem si říkal, že je to možná odvážné. Takže citace: "Opět se dočítáme o tom, že v těchto lokalitách jsou v bytech plísně, problémy se zatékáním a shnilými okny, že čtvrtina obyvatel je nezaměstnaná a více než polovina má maximálně jen dokončené základní vzdělávání. Opět se dozvídáme, jak nová vláda slibuje, že situaci vyřeší, stejně jako všechny vlády předtím. A opět nám svá zjištění předkládá Agentura pro sociální začleňování, za jejíhož začleňování se počet vyloučených lokalit ztrojnásobil. Nic se nemění a začíná to být už skoro trapné. Vyloučené lokality vznikly masivně na počátku 90. let při privatizaci bytového fondu a rozpadu socialistického průmyslu. Romové byli řízeně stěhováni z center měst na okraj,? vysvětluje v článku Martin Šimíček z Institutu pro sociální inkluzi.

Přiznání souvislostí mezi vznikem vyloučených lokalit a romskou menšinou je jen faktem, i když ji mnozí salónní ochránci lidských práv popírají. Slouží panu Šimíčkovi ke cti, ale zdaleka to nevystihuje realitu. Každý ví, že tyto lokality nebyly vždy vyloučené a staly se zdevastovanými a vyloučenými součástmi našeho života až činností konkrétních lidí. Každému musí být zřejmé, že i v článku uvedené vlastnosti obyvatel mají s vyloučenou lokalitou jen málo společného. Nikdo nepopírá, že v lokalitách bydlí chudí lidé, ale ty najdeme kdekoli v naší zemi. Nedevastují však bytový fond a vyloučené lokality nevytvářejí. Ve vyloučených lokalitách bydlí hlavně ti, kdo k jejich vzniku a existenci přispívají, a to rozhodující měrou.

Lidé bez práce, kteří uvízli v systému nárokových dávek, lidé bez základního vzdělání a bez snahy na tom něco změnit nebo alespoň se přičinit o změnu způsobu života vlastních dětí, lidé devastující jeden poskytující byt a dům za druhým. Pokud si tento rozdíl neuvědomíme, nemůžeme efektivně pomoci. Proto vyloučené lokality stále vznikají a my tomu jen přihlížíme. Ne s lhostejností, ale s vědomím toho, že kdokoli poukáže na realitu, bude vzápětí napaden těmi, kteří s rádoby morální převahou v tom spatřují diskriminaci a rasismus nebo záminku k politickému radikalismu. Z nástrojů k řešení máme k dispozici snad jen odhodlání.?

Tolik citace z článku v Právu. Autorem tohoto článku byl pan doktor Stanislav Křeček. A teď už jen velmi stručně reakci. My sami jako město máme 4300 bytů. Nikdy jsme je neprodali a v žádném z nich není vyloučení lokalita. Ale po reformě pana ministra Drábka, svého času, kdy zdevastoval sociální práci a zdevastoval úřady práce, na které přehodil vyplácení dávek, tak nám ty vyloučené lokality vznikly. A vznikly u nás tedy ze sto procent v soukromých domech, kde podnikatelé s chudobou toho využívají na úkor těch lidí. To ne ti lidé zneužívají dávky, ty dávky zneužívají majitelé těch ubytoven.

My jsme do těch vyloučených lokalit, co já tam jsem – a jsem tam už 28 let – přivedli snad všechny premiéry, všechny ministry sociálních věcí a i další ministry. Vím, že někde na Ústecku tuším paní ministryně Maláčová i přespala, ale, víte, společným rysem potom je, že oni všichni druhý den odjedou. Odjedou, a nezmění se vůbec nic. Snad s jedinou výjimkou, když tam byl u nás pan ministr Pelikán, kterému jsme to také předvedli, tak on pak informoval tehdejší ombudsmanku paní Šabatovou a ta poštvala ministerstvo vnitra. A my pět let řešíme nějaké problémy, které oni považují, že jsou diskriminační. Ale k tomu tady nechci hovořit.

My jsme i tady v Senátu podpořili dvě legislativní věci, pokud já vím. Samozřejmě nedostatečné a nebyly dokonalé, ale když ze sněmovny přišel návrh, aby dávky na bydlení mohly být vypláceny pouze se souhlasem obce – já to zopakuji – se souhlasem obce, to je znění v zákonu, tak ministerstvo vnitra po krátké pauze, kdy obce toho využívaly, tak vydalo výklad, že výraz ?se souhlasem obce? znamená, že je to možné dělat i bez souhlasu obce, a tak vzrostla tehdy jenom administrativa, protože úřady práce nás obesílaly. My jsme nedali souhlas a ony i takto udělaly, protože měly výklad ministerstva vnitra. To je podobné jako u Ústavního zákona. My přijímáme zákony a ministerstva si pak dělají stejně, co chtějí.

A pak tady byla druhá věc, a to přiznávám, že bylo velmi kontroverzní, to byly ty takzvané bezdoplatkové zóny. Ale také prošly parlamentem a platily. A po tu dobu, co platily, tak, představte si, klesl počet těch problémů. A to proto, že ti lidé, kteří tam bydleli, věděli, že když budou dělat potíže a majitel je vyhodí, tak se tam nebudou moci do těch bezdoplatkových zón vrátit. Respektive nedostanou doplatky na bydlení. Takže se ta situace zklidnila.

Na popud některých senátorů to Ústavní soud před nedávnem zrušil a problémy nám samozřejmě ještě vzrostly. Ale sám jsem nepovažoval to řešení za ideální. Ale co platí, to je to, co tady bylo v tom článku citováno, že o tom mluvíme pořád, ale v podstatě se nedělá pro řešení té situace vůbec nic. A když to někdo popíše, tak my tady chceme přijmout usnesení, že je xenofobní.

Víte, já z toho článku cítím, že pan ochránce je ochránce práv všech. Nejenom těch, kteří vyhazují odpadky z okna – a mají na to přece právo, ale i těch, kteří bydlí v okolí a třeba se jim to úplně nelíbí. Sám je nevyhazuji, a nelíbí se jim to. Samozřejmě lidé mají právo si zpívat a hlučet, ale těm, kteří bydlí v okolí, tak třeba oni tu zálibu nemají ve dne v noci pořád poslouchat tu hudbu. A já bych tedy místo toho usnesení, které tady máme přijímat, doporučil, abychom se my – ale na to jsme asi slabí – a ministerstva konečně, kteří všichni přitakají, když tam přijedou ti ministři, tak všichni přitakají a vědí, že ten problém je a že je třeba ho nějak řešit, tak aby oni zejména něco s tím skutečně začali dělat.

Za sebe tedy říkám, že přijmeme-li usnesení, že bereme zprávu na vědomí, nebudu to považovat za selhání Senátu. A jsem připraven nést zodpovědnost za svá slova, která jsem tady řekl. Děkuji.