Bohumín – Hrůza, panika, lidské utrpení, ale i solidarita a obětavost. Tyto a mnoho dalších charakteristik skloňuje ve svých vzpomínkách na červenec 1997, kdy Bohumín postihla tisíciletá voda, starosta Petr Vícha, který tehdy řídil záchranné práce.
* Co se vám vybaví, když se v paměti vrátíte do července 1997, kdy město zatopila asi největší povodeň v dějinách?
Těch vzpomínek je pořád hodně. I po těch letech jsou pořád živé. Evakuace nemocnice, vidíte převážet nemocné do sanitek a pak do hasičských aut, protože voda pořád stoupala a sanitky již nemohly přijet. Obrovské utrpení lidí, kteří přišli o majetek. Dnes bych to přirovnal k tornádu na jižní Moravě, ale voda je silnější živel, ta zničí vše. Strhla chodníky a cesty, železniční svršek, mosty, měla obrovskou sílu…
* Jak dlouho se v Bohumíně držela velká voda?
Hladina se zvedala již v sobotu 4. července, pak se zdálo, že v pondělí se situace stabilizuje a pak najednou začala prudce stoupat, zřejmě vypouštěním přehrad. No a ustoupila v pátek, to jsme zase mohli v centru města chodit suchou nohou.
* V červenci 1997 jste byl třetím rokem starostou. Jak jste prožíval vy osobně ty chvíle, kdy jste vedl krizový štáb a organizoval pomoc potřebným?
Syn měl tehdy pět měsíců, týden jsem nebyl doma a neviděl jej ani manželku. V podstatě jsme neměli ani spojení, mobily ještě moc nebyly, my jsme měli na radnici dva a ty po přerušení dodávek elektřiny také nefungovaly. Ale my jsme museli organizovat pomoc pro lidi, nejprve záchranu životů, pak zásobování. Vždyť nebyla elektřina, plyn, nefungovaly obchody, ve většině města byla metrová hladina vody. A s odchodem vody to neskončilo, musela se odvézt mrtvá zvířata, sociální pracovníci se vydali do ulic a ihned vypláceli jednorázové pomoci, organizovali jsme úklidy, přerozdělovali humanitární pomoc... To byly náročné chvíle pro celý tým dobrovolníků. Všichni jsme týden přespávali na radnici a střídali se ve službách.
* Zážitků a příběhů, které jste zažil během těch dnů, i poté, kdy voda opadla, se asi nelze dopočítat. Je ale nějaký příběh, který vám nikdy nezmizí z hlavy?
Byla jich spousta. Když jsem se přebrodil na most do Skřečoně a zavezli mne do Karviné na okresní štáb a přednosta se obětavě se mnou vrátil do Bohumína a vyskočil před radnicí do metrové vody. Když jsme zkoušeli mobily nabíjet z baterií aut, než nám je také zaplavila voda. Když jsme v noci bez elektřiny při svíčkách poslouchali komunikaci z vysílaček městské policie a nemohli nic dělat. A pak třeba když jsem kolegu zastupitele a rybáře Arnošta Suchého potkal u zbořené lávky přes Odru a ptal se ho, co tam v té vysoké vodě dělá a on řekl, že je od narození suchý... A když opadla voda a občan Záblatí, kde měli na kopci celou dobu sucho a fungovala televize, přišel s náměty na zlepšení v Bohumíně a mezi nimi bylo natření čekárny. V té době jsme měli stamilionové škody a nevěděli, kam skočit…
* Živelná pohroma je zároveň impulzem k nápravě a následného budování něčeho nového. Vybavíte si, co nového městu a lidem přinesla povodeň v roce 1997? Myslím novou infrastrukturu, modernizaci varovného systému, nové mosty či silnici...
Ačkoliv je to určitý paradox, tak povodeň vedla k modernizaci mnoha objektů. Obnovily se sítě, opravily zničené chodníky a cesty, postavily nové mosty na Odře, odvezlo se obrovské množství odpadů. Co lidé roky odkládali, tak pak byli nuceni najednou na svých domech opravit. Ale dodnes je na některých fasádách vidět hladina tehdejší vysoké vody.
* Je to možná trochu symbolické, že po 25 letech se letos dostaví poslední část protipovodňových hrází okolo Bohumína. Mohou místní doufat, že se taková katastrofa už nebude opakovat?
Velká část hrází se po povodni 1997 projektovala a pak také postavila, ale například hráz Vrbice až díky další povodni v roce 2010, která konečně přiměla vlastníky pozemků souhlasit. A taky projektová dokumentace na poslední část hrází v Pudlově se začala dělat až na základě další povodně v roce 2010. Ale příprava trvá dlouho a i dnes ještě chybí vyvlastnění posledních pozemků. Ale i tak byla provedena spousta dalších opatření. Vytěžení štěrku v korytu Odry, suchý poldr v Polsku. Snad se tisícileté vody již nedočkáme, ale hrozbou je voda stále a tak bychom měli řeky vždy vnímat. Jsou dobrým přítelem rekreace, ale mohou i ublížit.
Autor: Januszek Tomáš
Publikováno: Karvinský a havířovský deník
Datum: 7.7.2022