V prosinci 2007 přeřezali starostové Českého a polského Těšína, Vít Slováček a Bogdan Ficek, dřevěnou hraniční závoru. A bylo to.
Začal "Schengen". Padly hranice, skončily kontroly, fronty.

Česká republika i Polsko vstoupily do takzvaného schengenského prostoru, hranice v podstatě přestaly existovat. A viditelné to bylo zvláště v Těšíně. Městě rozděleném vedví, městem, které spíše rozdělovaly, než spojovaly dva hraniční mosty. Právě ty totiž byly nejviditelnějším důkazem rozdělení města, právě na nich stály celnice. "Pro nás v mládí bylo překročení hranice do Polska velkým snem, skoro jako zájezd do Vídně. Nemohli jsme tam, bylo to tajemné," vzpomíná na osmdesátá léta Dorota Havlíková z Českého Těšína.

"Hranice se nadobro otevřela, zmizelo potupné čekání na pohraniční a celní odbavení," vzpomíná na rok 2007 starosta Českého Těšína Vít Slováček. "Mladí lidé berou volný pohyb jako samozřejmost. Pamětníci, pro něž dlouhé roky bylo překročení hranice do bratrských zemí obtížné a mnohdy vůbec nemožné, pociťovali revoluční změnu." Paradoxně to byla právě hranice, díky níž si relativně hodně lidí v Českém Těšíně přišlo na pěkné peníze. Město totiž na téměř dvě desetiletí ovládl alkohol - a jeho přeprava na druhou stranu hranice. Kdo uměl, zbohatl, kdo ne, ten si alespoň přivydělal. A nebylo výjimkou, kdy kontraband letěl do řeky. Tam jej házeli naštvaní lidé, kterým celníci zakázali to či ono pronést.

Ale bývalo i hůř. V 80. letech, po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, byla hranice mezi tehdejším Československem a Polskem střežená možná nejvíce v historii. Dnešní děti už to ani nedokážou pochopit. "Když vám zavřeli hraniční most na Olze, proč jste nešli přes řeku, vždyť není tak hluboká, ptává se mne dcera, když běžně procházíme z toho Českého do Těšína bez přípony," ukazuje Havlíková na změnu myšlení v generaci, která závory na hranicích už nepamatuje. Přitom se hraniční mosty do paměti její rodiny hluboce zapsaly. "Babičce, která šla navštívit nejbližší rodinu do Polska, celníci našli v kabelce pohlednici ze "Západu". Za rodinou se dlouho nepodívala, stala se podezřelou a nedostala propustku," vzpomíná. Sama si s propustkami přes hranici užila své. "Když jsem se na sklonku osmdesátých let dostala na vysokou školu do Katowic, dostala jsem jen dvě propustky na rok: na Vánoce a na letní prázdniny. Častěji jsem přes hranici nemohla."

Závoru před deseti lety slavnostně zvedali i v Bohumíně. Sběratelé si nechali na poslední chvíli otisknout razítka celníků do svých pasů a hranice se poroučela. "Do svých 25 let jsem nikdy nebyl v Polsku, pak přišlo období, kdy jsme tam sice mohli, ale byli jsme zastavováni, kontrolováni, někdy i vraceni," vzpomíná bohumínský starosta Petr Vícha. "Dnešní mladí si vyjedou na kole, klidně mohou jet přes hranici a možná si toho ani nevšimnou, že ji přejeli. To je obrovské plus." Bez uvolnění pohraničního režimu by podle Víchy Bohumín přišel i o jednu ze svých největších atrakcí, jízdu na lodích meandry Odry: "Nastupuje se na české straně, vystupuje na polské. Odra je hraniční řekou, v příhraničním režimu, který tady kdysi byl, by pravidelná jízda meandry Odry, kterou si každoročně vyzkouší na dva tisíce lidí, nemohla být."

Regionální mutace: Mladá fronta DNES - Moravskoslezský kraj

Autor: Štalmach Darek

Publikováno: Mladá fronta Dnes

Datum: 29.12.2017

Zpět