Radnice v Bohumíně otevřela nádražní útulek pro bezdomovce "Žádné cigarety, žádný alkohol. Dnes tu můžete výjimečně přespat, ale zítra hned do sprchy a hlavně se zapsat do seznamu," vítá dvojici příchozích pětačtyřicetiletý muž, který si říká Kazik. Je už tři měsíce na ulici a nedávno se samozvaně jmenoval správcem zvláštního místa. Řeč je o nádražní čekárně v severomoravském Bohumíně, kterou si zdejší radnice pronajala od Českých drah s jediným cílem - aby místní bezdomovci, bloudící po nádraží s lahví v ruce, neotravovali ostatní spoluobčany. Anežka s manželem se dušují, že nekouří ani nepijí a že se hned zítra půjdou do evangelické fary vykoupat a vzít si čisté prádlo. Ani jim, ani těm vevnitř nádražní azyl rozhodně nepřipadá jako pokus o snadné odklízení tíživých potíží moderního světa. Boží hlas Třiceti místním, kteří ztratili domov, je za neoznačenými dveřmi zakrytými černým igelitem teplo, mohou si zde během dne nechat věci a na rozdíl od velké haly tu najdou i trochu soukromí. Všichni se dobře znají, do tak malého města se totiž cizí bezdomovec dostane pouze omylem. "Jsou všichni odsud. Dostali se do problémů a jediné, co jim zůstalo, jsou vztahy. Proto nechtějí jet do azylových domů v jiných městech," vysvětluje mluvčí bohumínské radnice Lucie Balcarová, proč se radnice rozhodla poskytnout svým bezdomovcům trvalý azyl. "Mají teď příjemnější život a zároveň nemuseli zpřetrhat vazby s okolím," dodává paní Balcarová. V severomoravském Bohumíně měl život na ulici donedávna dvojnásob trpkou příchuť. Obyvatelé města si na místní bezdomovce, bloudící po bohumínském nádraží, stěžovali tak vehementně, že České dráhy nechaly z nádražní budovy odstranit lavičky, aby se tam nedalo ani chvíli spát. Cestující i zaměstnance však zbědované postavy s lahví otravovaly dál a na denním pořádku byly nepříjemné scény, během nichž policisté vyháněli nešťastné výtržníky do zimy. Před měsícem se to konečně zlomilo a město našlo svůj model soužití. Pravidla pobytu v místnosti o ploše 5x5 metrů, s umyvadlem a jedenácti lavičkami v jednom z nádražních křídel jsou mimořádně přísná. "Všichni obyvatelé musí být zapsáni na seznamu, musí docházet do denního centra, měnit si oblečení a sprchovat se. Také už nesmí sedět v nádražní hale," popisuje provozní řád starosta Bohumína Petr Vícha. Místní mu dlouho vyčítali, že se o potíže s bezdomovci nestará. "Trvalo to roky a vše se rozpohybovalo až změnou ve vedení sociálního odboru. Teprve tehdy si město začalo lidí bez přístřeší všímat," říká misijní pracovnice Církve bratrské Dagmar Maňásková. "Na problémy jsme upozorňovali už dlouho, radnice to ale nechtěla slyšet," dodává šéf městské policie Karel Vach a přidává svou interpretaci vývoje. "Potom ale najednou starosta začal na žádost svého malého syna jezdit po nocích s policií na hlídky a konečně viděl na vlastní oči, jak bezdomovci vypadají." A bylo to - město si od Českých drah za symbolickou cenu sedmi set korun měsíčně pronajalo na nádraží prostor bývalé celnice. Celkem 90 tisíc korun platí město ročně za energie, každodenní úklid čekárny a poplatky za toalety, které obyvatelé čekárny mohou užívat zdarma. Na lepší časy se ale začalo blýskat už předtím a jinde. Dagmar Maňásková se dříve bezdomovců trochu štítila, a když šla kolem nich, vždy měla ruku na mobilu. Před dvěma lety ale uslyšela "boží povolání" a dozvěděla se, že právě oni jsou její "životní úkol". Začala přijímat bohumínské občany bez přístřeší na evangelické faře, prala jim oblečení, stříhala jim vlasy a její děti jim chodily na nádraží rozdávat svačiny. "Dnes mi říkají mamko," usmívá se zdravotní sestra, bez jejíhož nasazení by azyl pro bezdomovce zřejmě nikdy nespatřil světlo světa. Zatím to stačí Obyvatelé čekárny mohou v místnosti zůstat celý den, ale většina z nich sem chodí až kolem šesté večer. "Teď si na spaní dokonce sundám i kalhoty a neruší mě opilci, co jdou z nádražní hospody," pochvaluje si Kazik a sedá si na svou lavičku. Kdyby v místnosti byla zásuvka, uspořádal by sbírku na rádio. "Je tu příjemné ticho, akorát škvírou ve stěně slyšíme všechna nádražní hlášení," říká Zdeněk, který žije na ulici už dva roky. Raději zůstane na nádraží, než aby šel do jedné z ubytoven: "Za 150 až 250 korun za den je to drahé, to už by mi nic nezbylo na život." Kdo měl trvalé bydliště v Bohumíně, má dnes v občance napsánu adresu radnice. Sociální odbor mu pak měsíčně vyplácí zhruba tři tisíce na stravu a osobní potřeby. Několik místních bezdomovců (v komunitě převládají muži, ženy se dají spočítat na prstech jedné ruky) chodí příležitostně do práce, jiní by už toho ze zdravotních důvodů nebyli schopni. Nejmladšímu je kolem čtyřiceti a nejstaršímu přes 60 let a zapadají do klasického modelu - téměř všichni ztratili pravidelnou práci, potom byt a nedokázali se s novou situací vyrovnat. Často sáhli po lahvi s alkoholem. Zdeňka, prodavačka v nádražním kiosku, však dnes žádnému z nich pivo neprodá. Všechny už zná jménem a z nové čekárny je nadšená. Projekt přivítali také cestující. "Na takový projekt bych klidně něco přispěla," říká 29letá Michaela, která čeká na vlak do Brna. S provozem čekárny jsou v Bohumíně zjevně všichni spokojeni, ale Dagmar Maňásková by ráda věci postrčila ještě dál. V Bohumíně by podle ní bylo třeba rozjet levné ubytování pro extrémně chudé lidi. Sociální bydlení však město zatím neplánuje. V rozpočtu na něj prý nejsou peníze. Bára Procházková

Autor: Procházková Bára

Publikováno: Respekt

Datum: 5.1.2009

Zpět